Plánovaná trasa měla být dlouhá 7,5 km, převýšení jen 66 m, takže se jde v podstatě po rovině. Cesta vedla mezi stromy a trvala nám s menšími zastávkami 2 hodiny. Během procházky máte výhled na jezera a spoustu možností, kde se dá k jezerům přiblížit a vykoupat se nebo si alespoň smočit nohy. Voda byla průzračná a kdyby bylo teplejší počasí, určitě by stálo za to jezero vyzkoušet na vlastní kůži. Hugo se o to ale postaral a vypadal spokojeně.

Trasa byla nenáročná, šlo se po štěrku a cesty byly široké, takže jste se pohodlně vyhnuli s ostatními. Turistů jsme během cesty moc nepotkali.

Plánovaná trasa měla být dlouhá lehce přes 13,6 km, reálně jsme měli v Garminech zaznamenáno 15 km a nastoupáno jsme měli necelých 600 výškových metrů. Trasa je technicky nenáročná, velkou část půjdete po zpevněných širokých cestách, část pak po úzkých cestách. Délku trasy si můžete upravit, lze zkrátit i výrazně prodloužit. U všech jezer se dostanete až úplně k vodě, což nadchlo především Huga, který ochutnal vodu z každého jezera.

Tenhle výlet nás nadchnul, protože po cestě si užijete výhled na vysoké kopce i nádherná jezera, výhledy se mění a terén se střídá. Po cestě je několik vyhlídkových míst. Na jedno jezdí speciální vláček, který tam doveze spoustu turistů.

Nejvíc se mi líbila cesta po pravém břehu kolem jezera Steirersee směrem k jezeru Schwarzensee. Částečně vedla lesem, postupně se scházelo k jezeru a výhled na něj se otevíral postupně. Když jsme se kolem tohoto jezera vraceli zpátky po levém břehu, po cestě jsme potkávali výrazně více turistů. Touhle cestou máte výhled na jezero po celou dobu a výhled je to opravdu skvostný.

Na své si přijdou i milovníci ferrat si přijdou na své, vylézt si můžete C ferratu Gamsblick – Klettersteig.

Nahoře se dá podniknout hned několik výšlapů, odpočinout si u jezera nebo vylézt 2 ferraty, z nichž jedna je spíše pro začátečníky (Loser – Klettersteig Sophie – C) a druhá pro již zkušenější lezce (Loser – Klettersteig Sisi – D).

Tady se naše plány rozdělili. Honza se vydal na obtížnější ferratu a já s Hugem jsem se vydala k jezeru Augstsee, kolem kterého jsme si udělali okruh a od něj si vyšlápli kopec ke stanici lanovky. Původní plán byl dojít na vrchol Loser po turistické cestě (přibližně 2, 1 km), ale vzhledem k tomu, že cesta byla docela úzká, členitá a kolem kopců létali hlasití ptáci, kteří nenechali Huga v klidu a on by se nejradši rozběhl je lovit, jsem si sama na cestu nahoru netroufla. Pojali jsme to nakonec spíš jako volnou procházku, Hugo se smočil v jezeře a taky trénoval klid na dečce s krásným výhledem na Dachstein.

Plánovaná trasa je dle map dlouhá 5 km a je na ní převýšení 550 m. My jsme finálně ušli lehce přes 7 km a nastoupali 694 m díky potulování kolem jezera. Jezero je aktuálně upuštěné. Celé jezero se pak dá i obejít a i milovníci ferrat si zde přijdou na své.

Trasa byla velmi příjemná, stoupání bylo místy pozvolné, místy bylo stoupání prudší a vedlo přes větší kameny. Po cestě nebyly žádné technické úseky. Terén se střídal, místy jsou velké kameny, místy jemný štěrk nebo tráva. Psí packy tedy nenarazí na ostré kamení ani suť. Většina ostatních turistů, které jsme po cestě potkali (nebylo jich mnoho), mířila směrem dolů, ostatní se vyvezli lanovkou.

Na hotelu Rudolfshütte se dá občerstvit a vyrazit od něj na několik dalších výšlapů. Za hezkého počasí pak nahoře jezdí sedačková lanovka, která vás doveze pod kopec Medelzkopf (2761 m), na který můžete vyrazit.

Plánovaná trasa byla podle map dlouhá lehce přes 9 km, reálně nám Garmin hodinky ukázaly necelých 11 km. Trvala nám přibližně 4,5 hodiny a nastoupali jsme 900 m. Náš cíl bylo původně jezero Plattachsee, ke kterému by byla trasa dlouhá lehce přes 12 kilometrů a nastoupali bychom dalších 50 výškových metrů. My jsme došli k mokřadu pod jezerem Plattachsee a dali jsme si oběd s výhledem na kopec Huggachköpfe (2475 m), vodopád a řeku Tauernbach.

Z parkoviště jsme vyrazili na krátký okruh s výhledem na jezero Hintersee. K jezeru Plattachsee se dá dostat dvěma trasami. Jedna je však technicky náročnější, po cestě se objevují žebříky, což pro našeho vipeta není úplně ideální varianta. Proto jsme se rozhodli zvolit technicky méně náročnou cestu. Poté jsme se vydali po červené trase od parkoviště směrem nahoru. Ukazatelé nás zanedlouho svedly na cestu vedoucí mezi stromy. Od té chvíle se již nepřetržitě stoupá a stoupá. Krajina kolem se postupně mění, z lesa jsou najednou nízké keře až horské louky. Cesta je pro psí packy ideální, terén se střídá, nikde po trase nejsou ostré kameny nebo suť. Část naopak vede po měkké trávě.

Po cestě narazíte na stáda krav a také koní. Pro nás to nebyl zrovna idilický zážitek. Býk stál přesně na cestě a zíral na nás, chtěli jsme ho podejít, ale v té chvíli se rozešel směrem k nám, což zaujalo stádo čtyř koní, které se k nám také rozběhlo. Tolik blížících se zvířat nenechalo v klidu ani nás ani našeho vipeta. To situaci úplně nezlehčovalo. Koně nás obklíčily, býka jsme naštěstí přestali zajímat. Koně blízko kolem nás několikrát proběhly a ve mně by se krve nedořezal. Chvilku nato odběhly pryč se pást a my stoupali po stezce dál. Uf, stejné místo nás čekalo ještě po cestě zpátky. Stoupání vystřídala na chvíli rovina a lehké klesání. Výhledy kolem byly dechberoucí.

Dali jsme si oběd a rozhodli se, že se z tohoto místa již vrátíme zpátky na parkoviště. Vy můžete pokračovat dál k Plattachsee. Druhé setkání se zvířaty bylo klidné, v dálce se pásly. Cesta dolů utíkala rychle, sluníčko pálilo, ten den bylo jasno a horko. Doporučujeme mít s sebou zásobu vody i opalovacího krému. Po cestě byla možnost si vodu i napustit.

Parkovali jsme na parkovišti kousek před mýtnou bránou na Großglocknerstraße. Pozor, je tam několik parkovišť, která jsou vyhrazená pouze pro návštěvníky nedaleké minizoo.

Trasa byla dlouhá lehce přes 7 kilometrů, trvala nám 2,5 hodiny a nastoupali jsme 630 m. My jsme si trasu zkrátili a po průchodu pod vodopádem jsme se již vydali zpátky dolů, ten den bylo asi 32°C a trasa vedla hodně na sluníčku. Určitě ale stojí za to si vyšlápnout až nahoru k chatě, kde by se měl otevřít výhled na vysoké kopce, které mají i přes 3000 m.

Stezka byla dobře značená, vedla po červené turistické trase. Cesta byla kamenitá a zpevněná. Serpentýny v kopci byly tak trošku nekonečné a stále stejné. Po cestě byla vyhlídka na vodopád i s lavičkou. Pokračovali jsme po stezce až na rozcestí se dřevěnou lávkou, přes kterou jsme se vydali směrem k dřevěné chatě se stanicí zásobovací lanovky. Stezka tady byla užší, ale velmi dobře upravená. U chaty byl velký barel se studenou vodou ochlazující nápoje, které jste si mohli za poplatek do kasičky za odměnu vychutnat.

Poté jsme se stezkou vedoucí přes louku dále přibližovali k vodopádu. Cestou jsme potkali sviště, které jsme viděli úplně poprvé a překvapilo nás, jak hlasitý zvuk vydávají, když chtějí varovat před blížícím se predátorem Hugem.

Došli jsme na rozcestí, kam jsme se dali doleva rovnou pod vodopád. Stezka se tam zúžuje a vede podél skály, je ale zpevněná a po stranách se můžete přidržovat řetězů. Za pár minut jsme došli na místo. Stát přímo pod tekoucím vodopádem byl opravdu nádherný a silný zážitek!

Na místě jsme se rozhodli poobědvat a užít si osvěžení a stín. Poté jsme se vydali po úzké cestě zpátky na velkou stezku. Vodopád se s námi rozloučil duhou. My jsme se tudy rozhodli již vyrazit zpátky dolů.

Stezka soutěskou je dlouhá asi 2 km a zabere přibližně hodinu času. Vstup pro dospělého stojí 8 euro, parkovné je zdarma. Pejsek má vstup bez poplatku, je třeba ho mít ale po celou dobu na vodítku. Hned za vstupem do soutěsky jsou k dispozici helmy, které jsou nutné kvůli případnému padajícímu kamení.

Stezka vede po upravených dřevěných chodnících a schodech. Chodníky i schody jsou vcelku úzké, v některých místech se 2 lidé nevyhnou. Doporučujeme výlet tedy spíše pro zdatné pejsky, kterým nevadí skákání do schodů. Po trase je několik vyhlídkových míst, jedna z vyhlídek je tvořena kovovou konstrukcí, kterou vidíte pod sebe. Hugo ji sám odvážně vyzkoušel. Prochází se i krátkými tunely ve skále. Na stezce jsme potkali několik pejsků různých ras.

Došli jsme až na samotný konec stezky, kde je odpočinkové místo a stejnou cestou jsme se vrátili za kovou vyhlídku. Tady je rozcestí, doprava můžete dojít na konec krátkého slepého tunelu ve skále. Doleva projdete krátkým tunelem a dostanete se na stezku, která vás dovede zpátky na parkoviště. Pozor, i zde musíte projít turniketem, je tedy třeba mít platnou vstupenku po celou dobu u sebe. Poté už bylo třeba jen vydezinfikovat zapůjčenou helmu.

Trasa byla dlouhá přibližně 9 km a trvala nám lehce přes 2,5 hodiny. Nastoupali jsme necelých 500 m.

Vyráželi jsme z parkoviště P1, platilo se parkovné – cena: 7 euro (2023, automat bral i karty), poté i vstup k samotným vodopádům – cena: 8 euro za osobu (2023, pouze hotově), pejsek měl vstup zdarma.

Drželi jsme se červené turistické trasy. U Kürsinger-Platz jsme sešli až úplně k vodopádům, moc doporučujeme si tuto krátkou zacházku udělat. Dopadají na vás kapky vody, jak se vodopád tříští o hladinu, kameny jsou kluzké, ale zažijete tu energii na vlastní kůži.

Poté jsme pokračovali nahoru po upravené zpevněné cestě, podél cesty bylo po celou dobu dřevěné zábradlí . Během cesty bylo spoustu vyhlídek, na kterých jste se k vodopádům přiblížili. Každá vyhlídka byla specifická a nabízela výhled z trošku jiné perspektivy.

Až nahoru po rozcestník u Alpsweg-Tunnel je cesta zpevněná a široká. Odsud se dá po stejné cestě vrátit opět zpátky, pokud se chcete vyhnout kamenité užší lesní cestě, na které je někdy třeba zdolat klesání po „schodech“ z kamenů. My jsme si chtěli udělat okruh a vydali jsme se dolů právě po této lesní cestě. Byla méně vytížená. Po této cestě se již vodopádům tolikrát nepřiblížíte, ale dobře je slyšíte. Dole jsme se chtěli jít i na tomto břehu řeky k vodopádům podívat, ale přístup k nim byl od deseti do dvanácti hodin uzavřený (na ceduli bylo napsané, že tam probíhá skupinová meditace). My dorazili po jedenácté hodině.

Po cestě byla ale možnost se přiblížit až na břeh řeky a vodopád si prohlédnout alespoň z dálky. Tady jsme se osvěžili a vyrazili zpět k autu. Mezitím se úplně zaplnily všechna parkoviště a k vodopádům proudily skupiny turistů.

Na trase bylo třeba mít pejska převážně na vodítku (informační tabule) kvůli volně se pasoucím kravám.

Začínali jsme u stanice lanovky a vydali jsme se po červené trase směrem k vrcholu Kettingkopf (1865 m). Na rozcestí Kesselscharte jsme z červené stezky sešli a vydali se na vrchol Maurerkogel (2074 m). Tam jsme si chvíli užili výhledy a vyrazili jsme dál na rozcestí Rohrertörl kousek pod vrchol Oberer Gernkogel (2175 m). Přímá trasa na tento vrchol byla dost strmá a s Hugem jsme si na ni zatím netroufli. Bokem vlevo vedla upravená a dobře značená cesta, která se klikatila po úbočí kopce. Nakonc jsme skončili asi v půlce této trasy a na velkém kameni si vychutnali oběd a výhledy na Vysoké Taury. Po obědě jsme se rozhodli, že se vydáme na cestu zpět (výstup na vrchol ale určitě doporučujeme, výhledy budou stát za to).

Došli jsme zpět na rozcestí Rohrertörl a vydali se zpět k lanovce po červené stezce. Cestou zpět jsme šli po úbočí kopce, takže trasa byla více rovinatá. Větší stoupání nás poté čekalo až kousek od stanice lanovky. O kus dál od stanice lanovky startují paraglidisté, v hezkém počasí jich tam bylo spoustu. U stanice lanovky a pod stanicí je možné se občerstvit.

Přímo u jezera vede ferrata (obtížnost C), kterou můžeme doporučit.

Po celou trasu je dle značení třeba mít pejska na vodítku (kvůli volně se pasoucím kravám).

Od jezera je možnost vyvést se lanovkou pod vrchol Kleiner Donnerkogel, lze tam i vyšlapat stezkou po svých, kde se nabízí další možnosti – výšlap na vrchol, zajímavá ferrata (C/D), či procházky po kopcích.